Kapající kohoutek, vrzající dveře, viklající se židle nebo auto, které vydává podivný zvuk. To jsou situace, kdy prostě víme, co je špatně i to, jak to opravit. Přesto to pořád odkládáme a jsme spokojení s tím, že je to ve stavu „zatím to nějak funguje“. Zvenku to sice vypadá jako lenost nebo nezájem, jenže odkládání opravy nemusí znamenat, že člověk problém nevidí.
Prokrastinace souvisí také s tím, jak nepříjemný úkol člověk vnímá a jaké pocity v něm vyvolává. Když oprava není naléhavá, snadno ji přebije něco příjemnějšího.
„Vím, co s tím je“ neznamená „udělám to dnes“
Samotné zjištění závady je jedna věc, její oprava druhá. Vědět, že je potřeba utáhnout šroub, vyměnit těsnění nebo objednat součástku ještě neznamená, že se člověku chce přerušit všechno ostatní a pustit se do toho. U drobných oprav navíc chybí jasný tlak. Rozbitá pračka, bez které se nedá prát, se řeší okamžitě, ale třeba dvířka skříňky, která trochu vržou, mohou klidně počkat. A tady vzniká ten starý známý problém. Čím menší je okamžitý průšvih, tím snáz se oprava odsunuje.
Oprava v hlavě bývá jednodušší než oprava ve skutečnosti
Člověk si může celý postup představit během několika vteřin. „V sobotu koupím nový díl, sundám kryt, vyměním ho a hotovo.“ Jenže pak přijde sobota, zjistí se, že vhodný díl není doma, potřebný šroubovák je někde ve sklepě a k tomu se vlastně nikomu nechce lézt pod umyvadlo.
Úkol, který vypadal jako deset minut práce, najednou znamená hledání nářadí, nákup součástky a možná ještě další komplikaci. A ta představa nepříjemnosti nebo frustrace patří mezi hlavní důvody, proč lidé některé úkoly odkládají. Neodkládají tedy vždy samotnou opravu, ale hlavně nepříjemný pocit, který s ní mají spojený.
Proč se do toho pustíme až ve chvíli, kdy nás problém opravdu štve
Tady přichází na řadu zajímavá věc. Odkládání často pokračuje tak dlouho, dokud se nezmění poměr mezi nepříjemností opravy a nepříjemností samotného problému. Vrzající dveře se dají ignorovat, ale vrzající dveře ve chvíli, kdy kvůli nim každé ráno vzbudíte celou domácnost, už najednou vypadají úplně jinak.
Najednou je oprava menší otrava než další den poslouchat stejný zvuk. Proto se může zdát, že muž věc dokázal opravit během pěti minut, když ji předtím měsíc ignoroval, ale pravděpodobně se nezměnily jeho schopnosti. Změnila se motivace.
Pokud někdo odkládá jednu drobnost, není na tom nic zvláštního. Problém nastává, když se stejný vzorec opakuje úplně všude. Neřeší účet, dokud nepřijde upomínka, neobjedná servis, dokud věc nepřestane fungovat úplně, a na všechno čeká až do posledního možného termínu.
V takovém případě už nemusí jít o vztah mužů k opravám, ale o obecnější problém s odkládáním úkolů.
Zdroj foto: freepik.com
Zdroje textu: apa.org, psychologytoday.com, verywellmind.com
