Postihla vás krize? Možná na vás najednou spadlo tolik povinností, že nic nestíháte. Možná jste se stali obětí vlastního myšlení. Možná jste přestali chtít, po čem jste ještě včera toužili. Bolí to, ale přebolí…
Větší klišé jsem v nadpisu snad nikdy nepoužil. Má ale svůj význam. Pravděpodobně vás donutilo kliknout. Použil jsem ho záměrně, jak jinak. Myslím si totiž, že obsah tohoto článku může pomoci hromadě lidí. Ať už jste si krizi obrazně řečeno „zavinili sami” nebo svévolně a hlavně nečekaně přišla zvenčí, těžké časy někdy prostě potkají každého…
Není krize jako krize
V životě někdy přijdou opravdu těžké časy – takové ty nezáviděníhodné situace, na které by nejeden z nás raději zapomněl. Mohou být způsobené čímkoli – klidně i interními impulzy tedy našimi vlastními rozhodnutími. Zvlášť teď ale začínají na síle nabírat i krize způsobené vnějšími vlivy. Nebudu o nich psát, každý si dokáže představit, co mám na mysli.
Ať už jde o jakoukoli z krizí, jedno je spojuje. Každá má cestu ven. Dobře, možná to nebudou zadní vrátka, která vás jen tak zbaví veškerých problémů. Cesta nebývá vždy krátká a bravurně vydlážděná. Může to být opravdu nepohodlná procházka, o to víc však nutná…
Jedině s hlavou nahoře!
Někde jsem četl, že opravdu velkého muže poznáte hlavně podle problémů, kterým je schopen čelit. Na první pohled běžný motivační citát v sobě skrývá zajímavou pointu. Právě na tu bych rád upozornil.
Jako lidé jsme si vybudovali jakýsi reflex vždy se vracet do pohodlí. Zkrátka pohodu vyhledáváme a nedáme na ni dopustit. Když potom přijde problém, naskýtají se dvě cesty. Buďto mu budeme naplno čelit a na nějakou dobu svůj komfort opustíme nebo zkrátka najdeme nejkratší cestu jak nepohodlí zamést pod koberec. Myslím, že každý by v tomto ohledu radil použít metodu první. Já si ale myslím, že záleží spíš na rovnováze…
Čelit krizi totiž nemusí vždy nutně znamenat boj v prohnané bitvě. Měli bychom být schopni situaci odhadnout do takové míry, abychom opravdu některé problémy neřešili a zametli pod koberec. Možná jsou totiž tak malicherné, že se nic nestane a my jen získáme mnohem více energie do boje s většími postrachy. Poměrně jednoduše se to řekne, složitě ale udělá. Schválně, zkuste si v nejhlubší krizi sednout a problémy rozřadit. Tohle zvládne jen člověk s obrovskou zkušeností…
Hlavně neuhýbat, nerušit cíle…
Zametáním pod koberec jsem myslel spoustu věcí. Rozhodně to není jen jednoduché zapomenutí na problém. Často totiž děláme záměrně věci, které na první problém krizi zahasí. Víte, které věci to jsou? Snižování ambicí, rušení cílů, apod. To je špatně…
Hluboká krize často donutí lidi vzdát se snu, protože jim to zajistí alespoň na chvíli ono pohodlí. Vzdají se toho, co sami chtějí, protože třeba právě tahle věc je do problémů zavlékla. Nebo zkrátka jen proto, že cítí, že už není šance. Tohle prosím nedělejte, nikdy!
Ustoupit se dá od mnoha věcí, nikdy by to ale neměly být cíle. Právě ty nás totiž posouvají dál. Jakmile se jich vzdáme, nikdy se nebudeme cítit dobře. Nemusíme jich sice dosáhnout, ale vědomí, že za něčím jdeme má tak neskutečnou sílu, že ho zkrátka musíme v sobě zanechat. Nebojte se, vyrazte do boje a chraňte to, na čem vám záleží. I v nejhorších časech totiž toto přesvědčení může neskutečně pomoci…
Nečekejte na štěstí
Spoléhat se na něco tak nepředvídatelného jako štěstí nemá moc smysl. Za sebe si myslím, že je mnohem příjemnější štěstí zažít po opravdu pekelně náročných časech. Přichází hlavně lidem, kteří si ho zaslouží. Lidem, kteří na něj nespoléhají a dělají vše proto, aby i bez něj mohli žít, jak chtějí. Co myslíte, není ten pocit překvapení o to lepší?
Článek bych rád ukončil velice tématicky. Dvěma větami, které jasně znázorňují fungování světa. Vezměte si z nich, co uznáte za vhodné. Teď už záleží jen na vás…
Ten, kdo chce příliš moc, může ztratit úplně všechno. Kdo chce ale od života moc málo, nemusí dostat vůbec nic…
Svěřte se v komentářích, jak zvládáte své problémy vy. Poukažte na osvědčené metody, které vám pomáhají zůstat nad věcí. Těším se.
