Dobré mravy jistě ke každému gentlemanovi neodmyslitelně patří, o tom žádná. Jenže svět nabízí spoustu situací, na které se nedá reagovat čistě jen dobře a špatně. Mnohdy tak hledáme chyby tam, kde nejsou, a přehlížíme místa, kde jich je paradoxně mnohem víc. Mít špatné mravy nemusí být apriori negativní, možná budete i překvapeni.
Dobré mravy – slovní spojení, jenž označuje jakýsi cíl, kterého by každý chtěl, potažmo kvůli společnosti měl dosáhnout. Jenže ono ke správnému pochopení a užívání dobrých mravů nestačí jen jejich pečlivé teoretické vyjmenování. Mravy má totiž vštípené každý jinak a chceme-li se jimi nechat vést a reprezentovat, neobejdeme se bez empatie.
Je jednoduché odsoudit chování druhých, ale co je vlastně dobře?
Ať už jde o vlaky, autobusy nebo divadla, všude máte velkou pravděpodobnost setkat se s množstvím osob. Naše jednání se v tomto ohledu řídí „zdravým rozumem,” který staví pomyslné bariéry našeho chování. Právě zde vzniká ona vysoká hranice mezi „přijatelným” a „nepřijatelným” chováním. Každý totiž smýšlí trochu jinak, takže co jednomu přijde v pořádku, může druhého urazit. Zkrátka jde o dvě naprosto odlišné strany mince.
Dobré mravy spojují nespojitelné, proto na nich často vyhoříme
Dobré mravy plní nelehkou funkci v každodenním životě člověka. Právě ony mají totiž na starosti jakési mravní a morální spojení všech lidí na planetě. Celá situace by šla popsat jako hamburger:
Máte rozum jednoho člověka, který představuje jednu polovinu bulky a rozum člověka druhého, který představuje polovinu druhou. Mezi ně nyní vložíte hovězí, které představuje dobré mravy, a pochutnáte si. Jenže takový suchý hamburger by jistě nepatřil mezi speciality a mnoha lidem by pro svoji nepříliš pestrou chuť nevyhovoval. Vzniká korektnost, která, ačkoli cítíte, že je dobrá a stačila by k životu, není rozhodně zajímavá, zábavná a hlavně není stabilní!
Pokud totiž začnete příliš teoretizovat, nikdy to nepovede k tíženému výsledku. Jasně, umět se dobře chovat je základ a za tím si stojím. Jenže nemůžeme rady brát tak moc k srdci, jak by si asi jejich autoři přáli. Způsoby chování totiž mohou v případě, jsou li vyžadovány vyšší mocí, být klidně použity k jejímu posílení. Veřejný prostor totiž nelze úplně uzavřít a nařídit dobré mravy, které musíme všichni dodržovat. To nejen že by nebylo v žádném případě demokratické, ale jak pak proboha definovat dobré mravy?
Mravy jsou velice ošemetné a rozdělit se dají jen stěží.
A jsme u toho. Zatímco existuje spousta mravů, které většina společnosti uznává za dobré. Spousta jich je zároveň velice nejistá. Zdá se nám, že všechny umíme rozdělit a jsme si jejich umístění mezi dobrými a špatnými stoprocentně jisti. Pokud to tak máte, pak gratuluji. Umíte si vytvořit vlastní názor, což se velice cení. Problém ale nastane ve chvíli, vezmu-li vaše rozdělení a srovnám jej s jiným člověkem. Nejlépe by k tomuto testu posloužil člověk ze zahraničí. Člověk, který žije v jiných podmínkách a pod jinými vlivy. Nebudu vás napínat, rozdíly budou markantní.
Vezměte si příklad z nedávného šílenství okolo kojení na veřejnosti. Vytvořily se dvě skupiny lidí. Jedna brala kojení jako část života, kterou musí každý chápat, ať je vykonáváno kdekoli. Druhým lidem přišla představa kojení na veřejnosti nechutná. Vtipné v tomto ohledu je i fakt, že tyto neshody probíhaly i mezi občany jednotlivých států, mezi příslušníky jednoho náboženství a podobně. Vidíte, jak se „zdravý rozum” liší člověk od člověka?
Jak špatné mravy pomáhají společnosti?
Na začátku jsem mluvil o tom, že vás překvapím. Právě nadešla ta chvíle. Zatímco si totiž většina lidí myslí, že špatné mravy jsou od slova špatné něco, co mít nechcete, já si myslím, že to tak jednoznačné není. Většina dobrých mravů, které nyní uznává celý svět i každý jednotlivec zvlášť totiž vznikla právě na základě mravů špatných. Neříkám rovnou, že byste měli mít špatné mravy, myslím to tak, abyste příliš nešíleli, že je máte. Má je totiž naprosto každý.
Víte proč?
Protože špatný mrav lze definovat jako mrav, který druhá osoba takto ohodnotí. Jenže on může přijít špatný jenom jí, kvůli tomu, že funguje například v jiné společnosti lidí. Není proto apriori úplně špatný a není příliš důvodů se jej zbavovat, pokud funguje k naší radosti, štěstí a naplnění a není zakázán. Vezměte si příklad, který uvádím výše. Zatímco jedna sorta lidí klidně kojila a kojí na veřejnosti, druhá raději zaleze domů do soukromí. Oba typy lidí ale při vykonávání cítí, že dělají mravně dobře a nic je netíží. A o tom to celé je. Nevytvářet zbytečný tlak na sebe samotného, když nerozumím, proč bych k němu měl mít důvod…
Jaké mravy uctíváte?
